Viktor Kopasz

– Spomienka na krajinu 2.0

curated by Pavel Vančát

21.4.-14.5.2021

Viktor Kopasz / Louhování lesa

Globální oteplování už jsme přijali jako fakt, ale zatím máme pocit, že se zřetelně ukazuje jen kdesi v Antarktidě a v rostoucích tržbách koupališť a zmrzlinářů. Ale pokud začneme sledovat okolní, důvěrně známou přírodu zblízka, můžeme narazit na komplikovanější a tíživější perspektivu.
Na nejvýchodnějším okraji Slovenska, u hranic s Maďarskem a Ukrajinou, vytváří řeka Latorica bohaté meandry a mokřady, kde se krajina po staletí louhuje v sezónních záplavách, periodicky se obnovuje, prorůstá a bují. V roce 2007 ji začal tamější rodák Viktor Kopasz fotografovat, aby během následujících 14 let vytvořil cyklus, který můžeme považovat za časosběrný dokument, ale který se tomuto označení zároveň v několika aspektech vzpírá.
Časosběrnost a subjektivizující soustavnost lze najít i u Kopaszových proslulých „deníků“, které již přes tři dekády soustavně vypovídají o jeho životě, inspiraci i vývoji, aby se od hravé neučesanosti navazující na slovenskou „novou vlnu“ dostaly až k současné post-fotografii, ke konstrukci obrazu, jeho reflexi i negaci. Kopaszovy tematické projekty, zpočátku pečlivě zarovnané do školních sešitů, se v posledních letech mění na utopické konstelace, rozpadající se do nepravidelných a propustných tvarů, objektů i celých experimentální výstavních instalací. Z Kopaszových knih se stávají experimentální světy.
Právě kolem Latoricy se odehrávají již výjevy Kopaszových raných prací, jakési mytologické obrazy přírody a přátelství, které koncem devadesátých let vyústily v knihu In the Jungle. O necelých deset let později začíná Kopasz vnímat krajinu osobněji a z rozličných úhlů a technik: v počátcích tohoto dokumentování šlo ještě o analogovou černobílou fotografii (tedy louhování stříbra), postupně doplňovanou dle momentální potřeby i o barevnou a posléze také digitální fotografii. Kopasz tu na jedné straně navazoval na československou tradici „pralesní“ fotografie (Rudolf Janda, Josef Sudek, Miloš Spurný, Bohumír Prokůpek), ale krajinu chápal jako přeludný, ohrožený druh, který z posledních sil bojuje s řádem daným člověkem, jako přelud, jehož obraz se rozpouští a rozmývá. Podobně jako v Sudkově Mionší, i zde jde o dlouhodobé a bytostné ponoření do unikátního biotopu, v němž se stromy začínají personifikovat, vystupovat samy za sebe. Vracející se obrysy, tvary, a dokonce i tváře po delším zkoumání navozují dojem personifikované blízkosti (přemýšlím, jestli umí stromy maďarsky?), oživlých druidů, kteří dávají lesu život.
Kopaszův lužní les však není navěky strnulou pohádkou, ale křehkým a zranitelným organismem, který při soustředěném sledování přináší překvapivé pohledy a souvislosti. Fotografie nám tu nepředkládají nevyvratitelné důkazy, spíše zprávu o nestabilitě blížící se ke kolapsu. Není tu jeden jednoznačný vrah, je to spíš příběh o uvadání, o pomalé a nenápadné otravě. Les tu nejen stárne a mění se, ale i mizí, vysychá a vymírá. Není to přitom angažovanost ryze vědecká, ale upřímně subjektivní, nejsou to transparenty, ale tiché procházky a jejich domácí vystřihování a přešívání. A ačkoliv jsou tu i vědecká data, není tu nic jednoznačného, spíš jsme ponoření do světa, který je pochroumaný, oschlý a vyčerpaný, stejně jako lidstvo samo. Pro důkazy globální změny klimatu tedy nemusíme do Arktidy, stačí být trpělivým a zaujatým pozorovatelem tam, kde to známe nejlépe.
Kniha, která se zpočátku může zdát vědeckou publikací, končí jako koláž, prošitá jehlou a nití. Nelze přitom lépe ilustrovat naše dnešní dilema: sledovat, nebo konat? Kochat se, nebo zakročit? Kopasz se tak snaží najít měřítko mezi (chřadnoucím) světem a jeho obrazem, řádem a jej pohlcujícím chaosem, mezi nemožností objektivní výpovědi a nesdělitelnou subjektivitou. Jako by se snažil les svými fotografickými pokusy i intervencemi uzdravit, jako by obraz lesa bylo možné rituálně sešít a slepit nazpět dohromady. Nejde to. Ale je důležité neztratit skutečný zájem o svět okolo, který zároveň vytváříme i ničíme, a který nám sděluje, kým jsme byli a oč dnes přicházíme.

Pavel Vančát, leden 2021

 

Výstavný program galérie Photoport v roku 2021 podporil Fond na podporu umenia. Fond je hlavným partnerom projektu.